LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O sobotním festivalovém ránu mě poměrně brzy budí dvě tradiční věci – nenechavé slunce a všetečný, alkoholu lačný soused, který (s klasicky „mimo mísu“) výkřiky „Vlasto!“ vnucuje všem kolem kalíšek slivovice. Ale byla dobrá, to se musí nechat. Po nezbytném rozkoukání, ranní hygieně a vyslechnutí hojných nářků kolem dokola, směřujících ke kritice skutečně nízkého (možná bych řekl až kriticky) počtu záchodových Toi – Toi budek, odcházím do areálu posnídat a detailně prozkoumat „doplňkový“ sortiment. Tradiční stánky s nejrůznějšími pochutinami a občerstvením doplňuje už trochu okoukané zábavné centrum G – City, nechybí servis různých drinků či energických životabudíčků a vítanou nutností je i výběr z nepřeberného množství metalových triček a jiných ozdob, piercingových šperků nebo dočasného tetování. A samozřejmě, v centru toho všeho velký pivní stan s kapacitou 1.500 lidí, v němž především pivo teče proudem a (chvála bohu) nekonají se při tom téměř žádné fronty.
Hudebně jsem nicméně sobotu odstartoval až po poledni s německými pozéry SKIP ROCK, skutečně zoufale neobjevně křížících jakýsi hair metal s rockovým halekáním. Časově na ně navazující domácí UP! GREAT na „Rock Rádio Stage“ ve zmíněném velkokapacitním stanu (které jsem shlédnul vlastně jako jediné ze semifinalistů České rockové ligy 2009) byli oproti nim se svým hard core – metalem s velmi bezprostřední a pulsující zpěvačkou doslova živou vodou. Krátká odbočka na GS mi v předznamenání hlavního tématu dne stejně krátce představila PRAGUE SKA CONSPIRACY, po níž už jsem měl jasno – pro zbytek dne nebylo potřeba se přesouvat mimo PSS. Tedy ne, že bych ska považoval za nějakou méněcennou odrůdu hudby, ale tak nějak byl metal v nejrůznějších podobách tím hlavním důvodem mé přítomnosti na Basinfire Festu (který ostatně stále považuji za většinově právě metalový, s různými dochuceními z jiných hudebních krajin), a ten se zkrátka v sobotu usídlil právě na větším z obou hlavních pódií.
Stále ještě polojasnou oblohu hřmotně rozčísli jako první česko – němečtí SYMPHONITY (dříve NEMESIS) na čele se zpěvákem Olafem Hayerem, který mimo jiné nazpíval i všechna tři sólová alba Lucy Turilliho. Za bicí soupravou už sice z notoricky známých důvodů chyběl v současnosti asi nejslavnější český bubeník Martin Škaroupka, ale to nic neměnilo na tom, že kapela nejen po vzoru svého alba „Voice From The Silence“ (2008) předvedla učebnicový melodický speed metal, místy trochu nezdravě připomínající RHAPSODY či STRATOVARIUS a místy naopak obstojně vymyšlený. Podobně na tom byli i následující němci WIZARD – starší tvorbou prostě nezapřeli zbožné vzhlížení k MANOWAR, tou novější (rámovanou skladbami jako „The Visitor“ či „Midgard´s Guardian“ z letošního alba „Thor“) už k tomu také dodali kus sebe a právě o to víc pobavili. V 16.00 hod. na pódium nastoupil nestor Miloš „Dodo“ Doležal s doprovodnou dvojicí a hrál se (samozřejmě) VITACIT a JIMMY HENDRIX. K tomu snad ani netřeba cokoliv dodávat, snad jen že „Dodo“ je skutečně stále famózní kytarista, entuziasmus a energie z něj doslova stříkala do všech stran, a že jsem určitě nebyl sám, koho napadlo, že by slibované nové věci mohly stát za to. K jeho setu se ještě sluší poznamenat, že v průběhu rovněž došlo k představení Doležala juniora, který se sice sbratřil s baskytarou, ovšem co do instrumentálních schopností už se pevně vydal ve stopách svého otce. No, a protože mezitím začalo konečně pršet (tedy z hlediska předpovědí, nikoliv snad z mého zbožného přání), šel jsem se schovat, ohřát a převléknout do suchého. Italské RAINTIME (kteří vlastně určitě celý ten déšť spískali, jak tak na to koukám) jsem proto zaslechnul jen na půl ucha a to mi říkalo, že o nic metalově zásadního nepřicházím.
Další déšť přinesl proklatě vousatý strejda Tomáš a jeho KRUCIPÜSK, ale to už jsem se nenechal strhnout a všechno sledoval zpovzdálí a pěkně v suchu. Na rozdíl od velké většiny přítomných, která se nahrnula pod PSS a pařila a skákala, jak se na vystoupení libereckých sluší a patří. A když veskrze pozitivní reakce nepolevily ani po představení zbrusu nové skladby (název se mi někam vytratil …), muselo to kapelu jaksepatří potěšit. Ale proč ne, vždyť komu čest, tomu čest.
Bráno čistě logicky, příští rok na Basinfire Festu musí vystoupit Bruce Dickinson alias poslední ze zpěváků IRON MAIDEN, který se tu ještě nepředstavil. Po loňském setu Paula Di´Anna totiž do Spáleného Poříčí zavítal i Blaze Bayley se svým stejnojmenným bandem a minimálně každý, kdo absolvoval jedno ze dvou jarních zpěvákových vystoupení v ČR, si tuhle příležitost procvičit si metalovou násobilku nemohl nechat ujít. Přivítání navzdory úchvatnému otvíráku „The Man Who Would Not Die“ bylo vlažné (asi že ještě stále pršelo), ale jak dopadající kapky řídly a řídly, dostaly se počty přihlížejících v publiku na odpovídající úroveň. Play list byl předem jasný („Blackmailer“, „Smile Back At Death“, „The Clansman“, „Man On The Edge“, „Samurai“, „Robot“ atd.) a předem bylo jasné i to, že Blaze prostě nemůže zklamat. Nezklamal. A nezklamal ani PRAŽSKÝ VÝBĚR II., z čehož jsem ovšem přece jen (a zejména z důvodu převeliké úcty k PRAŽSKÉMU VÝBĚRU původnímu) měl trochu obavy. Staré tutovky („Zubatá“, „Snaživec“) doplnily ty nové („Vymlácený rockový palice“, „Naruby“, „Buch štempl sem, buch štempl tam“) a nad kapelou se stále vznášel onen nedostižný odér revoluční hudby osmdesátých let minulého století, lhostejno, co právě znělo. Snad jen typické výkřiky Viléma Čoka chyběly, resp. nebyly odpovídajícím způsobem nahrazeny, ale to už je jen detail. Věčná škoda, že se Michael Kocáb aktuálně zesměšňuje v politice, protože jako tuzemská hudební ikona to určitě neměl a nemá zapotřebí.
Závěr sobotní noci (půlnoční křížitelé nu – metalu, hard coru a thrashe ONE WAY MIRROR prominou) předal žezlo švédským SABATON, kteří se ho ujali způsobem v Česku již známým (i když možná ne natolik, nakolik jsem si myslel – místo tradičního skandování „Ještě jedno pivo“ spálenopoříčské publikum reagovalo jen prostým pokřikem „Sabaton, Sabaton“, což zrovna o důkladných znalostech poměrů kolem skupiny nesvědčilo). Tedy s užaslým překvapením nad ohlasem, s nadmíru pozitivní atmosférou na pódiu i pod ním a s tím souvisejícím i bezvadným výkonem kapely, krom již tradičního repertoáru doplněným třeba o kousky typu „Talvisota“. Jen by mě ještě bývalo zajímalo, jak se zpěvák Joakim Brodén nakonec srovnal s tím, že nevystupuje na „největším festivalu v Evropě Masters Of Rock“, jak avizoval při dubnovém vystoupení v pražské Folimance, ale „jen“ na Basinfire Festu. Na to už jsem se ale zeptat nestihl a s pocitem poctivé únavy a bez dalších starostí (do stanu nám nenapršelo) jsem se znovu odebral do říše Hypnosovy. Respektive hned poté, co nám náš oblíbený soused na dobrou noc ještě několikrát hlasitě vyvolal „Vlastu“.
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.